PĚŠÍ POUŤ Z MÍSTKU

Vždy jsem rád chodil po horách a pobýval v přírodě. Ale vyrazit na pouť se dostavila až po přečtení knížka otce Lízny, kdy popisuje svou cestu do Compostely. To bylo před 17 lety a nejmladší Pavel měl 8 let. Pouť měla začít u nás doma a dojít jsme měli na Hostýn. Zásluhou úpalu a povodní jsme prvý úsek šli dva roky. Na Hostýně jsem zjistil, že otec Peňáz chodí z Hostýna na Velehrad. Následující rok jsem se to využil. V roce 2011 jsem slavil padesát let a chtěl jsem podniknout životní pouť. Dlouho jsem zvažoval jestli jít do Compostely, nebo někam jinam. Tehdy pan děkan Maňák vzpomínal, že místečané po dostavění kostela putovali do Maria Sall. To už se mnou putovala nejstarší dcera a začala praxi putování ve dvou, vždy s některým z dětí. Další cíl byl hrob sv. Marka v Benátkách. Několik let byla pauza, ale Pavel vzpoměl, že bychom mohli putovat dále. A tak cíl v Římě byl jasný. To, že jsme došli právě v jubilejním roce byla náhoda, ale výborná.

Říká se, že pouť člověka změní. V mém případě to skutečně platí. Asi to je dáno i časovým rozpětím, ve kterém jsme putovali. Vycházel jsem v plné síle s malými dětmi. A přišel jsem již jako slabší z dvojice. Navíc jsem odkázán v mnoha věcech na znalosti společníka. Ať už je to v oblasi jazykové, nebo ve vyúžívání moderních technologií. To se promítlo i do mého vnímání své důležitosti v práci. Uvědomil jsem si, že v práci již nejsem takovým přínosem, jakým by měl ředitel být a odešel jsem v plné slávě do důchodu. Další ohromný přínos byl v poznání vlastních dětí. Strávit s každým minimálně 14 dní na nelehké cestě všechny prověří. Procházeli jsme krásnou krajinou, většinu času jsme byli mimo turistické cíle a tak jsme poznali i zapadlé končiny tří zemí.

Ale hlavně jsme měli dost času si udělat pořádek v sobě. Většinou jsme nevyhledávali společnost jiných lidí, nebo poutníků a měli jsme čas se věnovat svým myšlenkám.